Umělec nemusí trpět!

Na některých uměleckých školách je stále ještě živý mýtus o tom, že umělec je z normálu vychýlená osobnost, která je předurčena k tomu být stíhána démony duše. Ať už tato představa vede k podceňování psychických obtíží ze strany pedagogů, nebo naopak k jejich přeceňování u studujících, myslíme si, že to je špatně. Studenti a studentky uměleckých škol jsou cílem naší kampaně, která má za cíl – naučit rozlišovat a podat pomocnou ruku.

Pořád máme ještě tendenci brát za svoji romantickou představu odpovídající mentalitě 18. a 19. století, která si představuje tvůrčí osobnost jako člověka rozdrásaného existenciálními erupcemi a temnotou jeho duše. Nezávisle na tom, nakolik se jako umělci nebo lidé uměním se zabývající opravdu více než běžná populace zabýváme otázkami lidské existence a spoléháme spíše na svoje emoce než na argumentaci a technologický rozum, umělec skutečně trpět nemusí.

Vztah tvůrčích profesí, jakými umělecké obory jsou, a psychických obtíží, je v hledáčku vědců a psychologů už dlouhou dobu. V globále podle nedávného výzkumu švédských badatelů tvůrčí profese obecně nevykazují zásadní náchylnost k psychickým nemocem a poruchám. Některé obory nicméně podle této studie zahrnují více osob s bipolární poruchou, schizofrenií, depresemi nebo závislostmi – spisovatelé, tanečníci nebo fotografové (poslední dvě profese pouze bipolární poruchu). Spisovatelé rovněž vykazovali ve výzkumu vyšší náchylnost k sebevraždám než běžná populace. V uměleckých profesích se zřejmě častěji nacházejí lidé se schizofrenií nebo bipolární poruchou nebo je mají jejich příbuzní (viz zde).

Z toho však nevyplývá, že by tvůrčí proces tyto obtíže vyžadoval nebo že by se kreativita vyživovala psychickými obtížemi. Spíše naopak. Jiné výzkumy ukazují na to, že tvůrčí proces je spíše spojen s pozitivní náladou než s úzkostí či depresí. Vědci zkoumají procesy v mozku, které ukazují na to, že temné nálady působí spíše jako tvůrčí blok. Fakt, že z některých výzkumů vyplývá, že lidé v uměleckých oborech mají více některé druhy onemocnění, poruch nebo inklinují k sebevraždám, neznamená, že tyto stavy jsou podmínkou tvorby. Jen sotva lza přijmout tvrzení, že člověk, který se potýká s apatií, přílišnou sebereflexí a úzkostmi, bude schopen úspěšně dokončit divadelní inscenaci, dopsat scénář nebo nacvičit operu lépe než ten, který podobné obtíže zvládá. Zvláště performativní umělci, jako jsou herci nebo zpěváci, na sobě musejí pracovat, cvičit a posilovat svoje schopnosti, být ve skvělém fyzickém stavu, aby podávali výkon, který se od nich očekává – a který rovněž sami od sebe očekávají.

Lze tedy říci, že je pravděpodobné, že umělci skutečně jsou náchylnější k psychickým obtížím – ať již jimi jsou přímo onemocnění či duševní poruchy, anebo neklinické problémy, které stěžují život. Nelze ani pominout existenciální rovinu. Umělci se pohybují v prostoru, v němž je trvalé a stabilní zaměstnání v oboru spíše výjimkou nebo dokonce protimluvem. Musejí často zvládat silnou kritiku a vyrovnávat se sebekritikou. Umělecké prostředí je kompetiviní, soutěžní, vždy se vystavujeme srovnání s druhými. Není snadné hledat nástroje, jak to zvládat, a umělecké školy nás na to pohříchu nepřipravují.

Neřešené psychické obtíže mohou vést k tomu, že se umělec zablokuje, že jeho tvořivá aktivita utichá. „Tvůrčí krize“ není projevem nevyzrálosti, ale symptomem nezvládnutých duševních problémů. Mýtus „trpícího génia“ nás chce přesvědčit, že žít s rozbitou duší a být stíhán démony je předpokladem pro úspěšnou tvorbu. Této představě je třeba se postavit. Umělec i přes to, že může být náchylnější k psychickým obtížím, jim nemusí podléhat jen pro to, že to po něm chce romantický ideál. Naopak, zvládnutí těchto obtíží může vést ke kvalitnějšímu životu a tvorbě.

Heslo kampaně – #umelecnetrpi a #umelkynenetrpi – neznamená, že by se umění mělo vzdávat emocí nebo zkoumání lidské existenciality. Jeho cílem je upozornit na to, že umělci jsou lidské bytosti, které si zaslouží důstojný a kvalitní život. Umělci nemusejí trpět a jejich kreativitu to jen posune dál. Nakonec, kolik skladeb může složit člověk, který zůstane na svoji duši sám a nakonec se rozhodne spáchat sebevraždu? Kampň vychází z myšlenky, že zachránit lidský život má smysl, a to nejen pro to, že má hodnotu sám o sobě, ale i pro to, aby mohl dál tvořit a obohacovat umění.

Je třeba říci „stop“ mýtu trpícího génia, a to při vědomí obtíží, které na umělce čekají. Proto se zaměřuji na adepty umění, studenty a studentky uměleckých škol, kteří teprve hledají svoji cestu k sobě samým a prozkoumávají svoje tvůrčí schopnosti. Na základě vlastní zkušenosti chci pomoci vytvořit síť, která jim umožní získat pomoc, budou-li chtít. Nikdo si nezaslouží, aby zůstal na svoje obtíže sám. Ne ve 21. století.